Stejnopohlavní sexuální styk

Stejnopohlavní (homosexuální) pohlavní styk je pohlavní styk mezi jedinci stejného pohlaví. Vztah k homosexuálnímu zaměření

Stejnopohlavní (homosexuální) styk je mnohdy považován za specifický příznak homosexuální orientace a její naplnění, mnohdy je pro něj také používán termín homosexualita (spíše v laickém diskurzu) podobně jako pro homosexuální orientaci, a takto s ní splývá. Stejnopohlavního styku se však mohou účastnit i jedinci, kteří nejsou homosexuálně orientováni a naopak homosexuálně orientovaní jedinci se mohou účastnit i heterosexuálního styku nebo žít asexuálním životem.

Účast heterosexuálně zaměřeného jedince ve stejnopohlavním styku bývá interpretována jako náhradní sexuální chování, příp. jako tzv. „zástupná homosexualita“, vyskytující se příležitostně ve věznicích, církevních řádech či jiných stejnopohlavních společnostech. Osoby, které navážou takovýto „zástupný“ homoerotický vztah, se obvykle při první příležitosti (například při propuštění na svobodu) vracejí zpět k naplňování své biologicky determinované sexuální orientace. Dalším motivem pro takové jednání může být finanční prospěch (např. účinkování v pornografickém filmu, prostituce) a jiné. Výskyt stejnopohlavních sexuálních aktivit či vztahů může být také projevem bisexuálního zaměření.

Sexuální aktivity v prepubertálním a pubertálním období také často neodpovídají sexuální orientaci jedince, ale mohou být projevem experimentování, citové blízkosti v kamarádských vztazích (které jsou v tomto období typicky stejnopohlavní), popřípadě v pubertě projevem intenzity sexuálního pudu. Formy styku

Formy pohlavního styku mezi osobami stejného pohlaví jsou zčásti obdobné styku osob různého pohlaví. Nemožný je však především koitus, tedy penilně-vaginální styk. Homosexuální pohlavní styk tedy nemůže mít reprodukční účel, povahu a účinek.

Pregenitální (negenitální) formy styku (tedy například společenské a citové sbližování), negenitální formy mazlení i manuální či instrumentální dráždění genitálu, orálně-orální či orálně-genitální nebo (s výjimkou žensko-ženského kontaktu) penilně-anální styk jsou obdobné, jaké se vyskytují i ve styku mezi osobami různého pohlaví. Vzhledem k nemožnosti penilně-vaginálního styku však tyto formy nabývají větší důležitosti, zatímco v heterosexuálním styku jsou často chápány jen jako doplňkové či náhradní. Výskyt V lidské společnosti

První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách – Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.

V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky. Ve 12 největších městských aglomeracích USA byly hodnoty dvojnásobné oproti celkovému průměru. Podle Smithe se obecně předpokládá, že pokud by výzkum zahrnul i adolescentní věk, byla by čísla výrazně vyšší.

Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v roce 1997 v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku.

V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % ze sexuálně aktivních mužů ve věkovém rozmezí 20–39 let sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let, přičemž 1,1 % událvalo v tomto období výhradně homosexuální kontakty. Výskyt u zvířat

Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).

Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví – třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Naopak samčí páry labutí černých se spáří se samicemi a vracejí se k sobě. Každý desátý pár tučňáků je homosexuální. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.

*zdroj Wikipedie